7 věcí, které mi při čtení lezou na nervy!

Myslela jsem, že dnes poruším tradici a žádný pondělní článek nenapíšu, ale pak mě KONEČNĚ něco osvítilo a napadlo mě téma článku, ke kterému téměř nic nepotřebuji (na rozdíl od ostatních chystaných článků, ke kterým mi stéle chybí fotky a další drobnosti, a doufám, že se k nim někdy konečně dostanu!).

Jak jistě víte, během prázdnin se ze mě stala po letech opět velká čtenářka, skoro to vypadá, že nedělám nic jiného, ale bohužel dělám :D (ta brigáda, kterou mám, je to největší zlo, co mě mohlo potkat :D ale ještě se držím). Proto tento článek nemůže být jiný než knižní, ale nebojte, dnes to nebudou žádné recenze, dnes to bude takový odlehčený článek o čtení, snad se v tom někteří taky najdete a prozradíte i vy mně, které věci vás při čtení neskutečně štvou.

1. Věta "Je to jen knížka!"
Je to úplně ta nejhorší věta, kterou mi během, nebo po dočtení těžce emotivní knihy někdo může říct. V tu chvíli mám chuť použít fyzické násilí a donutit dotyčného/dotyčnou k přečtení, ať si taky pěkně popláče! Ale co si to nalhávám, někteří se do příběhu prostě nemusí vžít a neprožívají pak zároveň to, co knižní hrdinové. Ale vážně, když někdo čte a klidně i hodinu u toho brečí, tak mu prosím neříkejte, že je to jen kniha! :D
2. Běžné potřeby
Nikdy mě tak šíleně nenaštve, že potřebuji na záchod, nebo že už je mi vážně slabo z hladu, jako při čtení nějaké děsně napínavé knížky. Dokonce i sprchu se pak snažím co nejvíc urychlit a je vážně otravné, že musím knížku odložit pokaždé, když do sprchy jdu. No, kdybych měla vanu, tak čtu i tam, ale čtení ve sprchovém koutě mi jako zas tak dobrý nápad nepřijde. :D
3. Když okolí nechápe, proč jsem probděla noc kvůli knížce.
Noc je prostě úplně ta nejlepší doba na čtení, a já jako správná sova zůstávám i běžně vzhůru do pozdních nočních hodin, ale když se začtu... pak se mi to může prodloužit i do ranních hodin. Když mám večer v ruce poutavou knihu a ještě se neblížím ke konci, pak je úspěch, když ji odložím ve dvě v noci. I tři hodiny jsou vlastně docela úspěch. Ale když knihu dokážu odložit teprve v pět ráno, pak se dost blbě vysvětluje, proč jsem se vůbec nevyspala. Když ono je v celém baráku takový klid, můžu si ležet pod peřinou, nepotřebuji ani jíst (je přece noc) a růžová lampička mi vytváří skvělou atmosféru, jak tedy můžu jít spát, když mám v noci ty nejlepší podmínky, a jsem do příběhu tak děsně zažraná? :D Snad to někdy mí nejbližší pochopí a přestanou mě považovat za blázna :D.
4. Když je kniha moc velká a těžká.
Sice ty velké bichle vypadají krásně, ale pro čtení je to totálně nepraktické. Vleže se taková 600ti stránková kráva dost blbě drží, věčně z toho bolí ruce, a že bych si ji mohla držet jen v jedné ruce, o tom nemůže být řeč. Ono když je kniha moc krátká, tak je problém zase v tom, že skončí moc brzy a spousta informací mi tam chybí, takže vás všechny prosím (ano, vás, autory čehokoli), pište knihy, které budou mít okolo 300 stran, děkuji. :D
5. Když se autorka rozhodne zničit, nebo zabít hlavní hrdinku, kterou jsem si tak zamilovala. 
Jak můžou? Jako vážně, já nepotřebuji mít všude šťastné konce, ale když se autoři rozhodnou vytvořit někoho tak skvělého, co je vede k tomu, aby se jich na konci zbavili? Jestli to pro ně bylo jediným východiskem, jak ukončit sérii, pak je to pěkně trapné a nenávidím je. No dobře, nenávidět je nemůžu, protože to bylo i tak povedené, a o to víc mě to zasáhlo, ale dělejme, že je stejně nenávidím :D.
6. Když mě na konci čeká až příliš šťastný happy-end.
Ok, teď si musíte myslet, že jsem cvok, protože jsem v minulém bodu nadávala na špatné konce, ale i některé z vás musí štvát ty příliš přeslazené kýče, které čekají na konci některých knih. Jedna autorka si zřejmě myslí (nebudu říkat která, nechci tu mít spoilery), že každý román musí končit zásnubami a svatbou. Jako vážně? Napíše super knížku, u které se skvěle bavím, a ukončí to prstýnkem a žili spolu šťastně až do smrti? Fuj... kde nechala všechny nápady?
7. Když musím knihy vrátit.
No, vzhledem k tomu, že si knížky půjčuji z knihovny, mě pak vždycky čeká srdceryvné loučení. Samozřejmě nikdo z mého okolí nechápe, proč bych chtěla mít knížku po dočtení ještě stále u sebe a proč přemýšlím o jejich koupi, ale já je vážně potřebuji! :D Potřebuji je mít ve své knihovničce a moct si vždy znovu nalistovat oblíbené pasáže. Nevím, jak to mají ostatní čtenáři, ale já ty bych si ty knihy nejraději nechávala, a hlavně bych nemohla číst e-knihy, protože ty totálně zabijí veškeré kouzlo (jasně, vím že je to praktičtější a ušetří to stromy, ale ty hmotné knihy jsou všechny tak nádherné ♥).

Pokud rádi čtete, pak mi nezapomeňte napsat, co při čtení nesnášíte vy, popřípadě, co na tom milujete. Snad jsem tímto článkem nečtenáře úplně neodehnala a snad mě nezavrhnete za to, že chystám pár knižních recenzí :D. Těším se na vaše komentáře.

Mějte se krásně,
Vaše Caroline*